Ako vznikla knižočka VIDÍM, POČUJEM, CÍTIM

Eva Mat., 23. október 2014 – 11:53 -

Prológ

Plynie jar a plynie deň,
zmení sa tvár a zmení sa zem.
Ten, kto vo Vás stopu zanechal,
nech bytím svojím pokojne kráča v diaľ.
Odkaz jeho ponesieme k ďalším rodinám,
most cez veky preklenieme, vďaka za ten dar.
Cítime, už nastal čas.
Čas, keď iba Svetlu má otvárať sa každý z nás.

 

 

 

Pokračovať »

Ďakovný kruh v Malom Borovom 2014

Věra, 16. október 2014 – 15:18 -

Tohtoročné stretnutie Ďakovania za úrodu v Malom Borovom sa konalo v čarokrásnom prostredí prežiarenom slnkom uprostred spomínanej malebnej dedinky.
Uvítala a prijala nás pani Magda – ako ináč –  srdečne, s pevným ľudským objatím. Pred miestnym kultúrnym domom už bola pripravená jesenná špirála, do ktorej sme prispeli jabĺčkami kvetmi a doma upečeným chlebom. Do kultúrneho domu sa schádzali ľudia a stoly sa zapĺňali postupne dobrotami, ktoré prinášali a ktoré sami doma pripravili. Boli to rôzne druhy koláčov, ale aj zemiakové placky, chlebíky s nátierkou alebo zeleninová čalamáda. Nakoniec nechýbala ani veľká torta. Pokračovať »

Taxikár

Erik, 5. október 2014 – 13:02 -

Jeden z newyorkských taxikářů napsal na svém Facebooku…

Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.„Chviličku“, ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy.
Slyšel jsem, jak tam něco táhnou po zemi.
Dveře se otevřely až podlouhé přestávce. Stála přede mnou maličká asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40. let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík.
Byt vypadal, jakoby v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněnéh onádobí.
“Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?“, požádala mě. Odnesl jsem kufřík do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu.
Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není“, řekl jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce“.
“To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.
“Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.
“Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám. Jedu do hospicu“.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Moje rodina už dávno odjela“, pokračovala tichým hlasem. „Lékař říká, že mi nezůstává moc času“.
Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr.
„Jakou cestou byste chtěla jet?“, zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova. Pak najednou řekla: „Jsem už unavená, asi pojedeme“.
Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium, spříjezdovou cestou podél průčelí.
Dva sanitáři přišli k autu, jak jen jsme dorazili. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji nechat chvíli čekat. Otevřel jsem kufr a zanesl malý kufřík do dveří. Žena už seděla v pojízdném křesle.
“Kolik vám dlužím“, ptala se, když vytáhla kabelku.
“Nic“, řekl jsem.
Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.
“Mám i jiné pasažéry“, řekl jsem jí.
Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.
“Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.
Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk, uzavírající další knihu života… Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den skoro ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefilana nějakého naštvaného řidiče nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat, než skončí směnu? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.